I believe in you - 4

26. srpna 2010 v 1:09 | Kimi-chan |  I believe in you
IBIY
Tak a je tady další dílek mojí povídky. Dívala jsem se na žebříček a zjistila, že už tady pár lidí bylo, tak bych chtěla poprosit, jestli by jste za sebou nezanechali nějaký komentík. Byla bych moc ráda :-)


Přítel

Došla jsem do bytu a dala si sprchu. Pořád jsem kolem sebe cítila ten děsný pach nemocnice. Umyla jsem si vlasy a rozhodla se si ještě něco dát. Potom jsem si šla lehnout, ale pořád jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem nad vším, co se mi v poslední době stalo. Abychom si to shrnuli. Dostala jsem se do nějaké vesnice bláznů, kde údajně žijí moji skuteční rodiče, kteří mě dali pryč, když jsem byla ještě malá a chtějí po mně, abych se stala dalším takovým idiotem, jako jsou tady všichni. Myslím, že tomu říkali umění Shinobi. Je to kravina. Potom, když jsem se konečně vrátila domů, mě unesli nějací parchanti k pošukovi, co se jmenuje Orochimaru a ten mi dal prokletou pečeť nebo co. Potom jsem se objevila zase tady. Prostě nic z toho nedává smysl. Teď bych měla být doma, a dívat se s Mai na televizi a u toho řešit kluky. Prostě to co by měla holka v mém věku dělat. Ale nee, místo toho trčím tady. Všechno je to na houby. Tam odkud jsem, mám dokonalý život. Mám vše, o co si řeknu a jsem "někdo". Jestli mě jakkoliv donutí tady zůstat, tak ať ale nepočítají s tím, že se jim přizpůsobím. Na to jsem až moc pyšná. Únava mě ale nakonec přeci jen dostihla a já konečně usnula. Možná bych ale byla radši, kdybych zůstala bdělá.

Klečela jsem před Orochimarem a po těle jsem měla jakási znamení. Šíleně jsem se usmívala a čekala, co mi nařídí. Poslal mě do nějaké vesnice a já začala řádit jako smyslů zbavená. Nejprve mi narostlo něco jako křídla a já celá nějak ztmavla, nedokážu to popsat. Měla jsem obrovskou sílu! Něco takového jsem ještě nikdy v životě neviděla. Rozbíjela jsem domy na prach holýma rukama. Stejnýma, kterýma jsem chladnokrevně zabíjela lidi. Dokonce i ženy a malé děti, které strašně křičely, ale mě to vůbec nezastavilo. Právě naopak. Dávalo mi to ještě větší sílu. Nedocházelo mi, že to co dělám, je špatné. Zabíjela jsem a ničila, jako bych to vůbec nebyla já.
Někde za mnou byl Orochimaru, který to vše sledoval a spokojeně se usmíval.

V tom jsem cítila, jak se mnou někdo opatrně cloumá a říká mi, abych se vzbudila. Došlo mi, že dost nahlas křičím a po tvářích mi stékají horké slzy. Chtěla jsem se rychle posadit, ale ten někdo mě jemně, ale přesto pevně držel za ramena. Podívala jsem se na něj uslzenýma očima a zjistila, že je to nějaký kluk. Ne, tohle je špatně. Takhle mě nikdo neměl vidět. Nesměla jsem dovolit, aby mě kdokoliv viděl brečet. Pořádně jsem se probrala, až jsem si uvědomila, že na mě mluví.

"Promiň já jsem tě slyšel křičet a napadlo mě, jestli se ti něco nestalo. Mimochodem jmenuju se Dai."
"Aiko…" Odpověděla jsem roztřeseným hlasem. Chtěla jsem, aby to znělo vyrovnaně, ale zase se mi před očima odehrál můj sen a neubránila jsem se dalším slzám. No a co, že mě takhle uvidí, stejně se neznáme a já nejspíš zase odjedu. Smutně se na mě podíval a setřel mi slzy palcem.
"Nechceš mi říct, co se stalo?" Nabídl se a já se na něj pořádně podívala. Musím uznat, že byl opravdu pěkný. Měl střapaté stříbrné, skoro bílé vlasy a světlé modré oči. Nechtěla jsem mu tady vyprávět o svých nočních můrách, kdo ví, co by si o mně myslel. Ale nakonec jsme mu to povyprávěla. I to, že mám tu Orochimarovu pečeť.
"Ale já taková být nechci a bojím se toho, že to tak stejně skončí…!" A začala se mi znovu klepat brada a slzy se mi nahrnuly do očí. Sakra od kdy jsem taková citlivka a vykládám si tady o svých problémech s úplně cizím týpkem? Vážně mi asi začíná hrabat jako všem tady. Dai mě nečekaně objal. To mě udivilo, vždyť on mě taky vůbec nezná. Bude to znít divně, ale já to asi opravdu potřebovala, nechtěla jsem být sama. Nerada to přiznávám, ale bála jsem se. Teď to na mě asi všechno dolehlo, ten stres z pečetě, z toho, že jsem tady... Nakonec jsem ho taky objala a tiše mu vzlykala na rameni, zatímco on mě hladil po zádech, jako bychom se neviděli poprvé v životě. To ale nemění nic na tom, že to bylo uklidňující a celkem mi to i pomohlo. No řekněte, komu by se nelíbilo být takhle v náručí nádherného kluka? :-P Když jsem se uklidnila, tak jsem se od něj odtáhla a podívala se mu do těch krásných očí.
"Nedělám to často, ale děkuju ti. Ale něco by mě zajímalo… Pomohl jsi mi a vyslechl mě, ale vůbec jsi nemusel a vlastně mě ani neznáš, proč?"
"Já vlastně ani nevím. Jak už jsem řekl, procházel jsem kolem a slyšel jsem tě. Tak mi to nedalo a musel jsem se jít podívat. Pak když jsem tě viděl tak jsem musel něco udělat. Nerad vidím, když ostatní trpí...I když je třeba neznám." Dořekl a usmál se na mě.
Dai
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Saskie | Web | 26. srpna 2010 v 12:41 | Reagovat

Pěkný díl =) Aiko nám lehce,ale opravdu jen lehce změkla =D jasně,že spřátelím,mě dej pls na diplomek Sesshoumara (Inuyasha)

2 Chie Niji Hatsukora | Web | 26. srpna 2010 v 14:58 | Reagovat

ja blogy nesprateluju, ale kdyby jo tak urcite :)
a nahodou vcera jsem psala dalsi dil midon hunteru, ale mam jenom kousek =D

3 Kimi-chan | Web | 26. srpna 2010 v 17:31 | Reagovat

[1]: No to jo... Ale tak zatím ještě nemám v plánu z ní udělat hodnou holku :-D

4 Kimi-chan | Web | 26. srpna 2010 v 17:32 | Reagovat

[2]: Aha tak to jo :-) A to je dobře, MH je moje oblíbená povídka :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama