I believe in you - 3

15. srpna 2010 v 23:39 | Kimi-chan |  I believe in you
IBIY
Po delší době zase pokráčko. Nebyla jsem přes týden doma a teď bude taky málo času, ale budu se snažit přidávat dílky pravidelně. I když tady zatím nikdo není, tak věřím, že se tenhle blog bude rozrůstat :-)


Domov... ?

Doma jsem přemýšlela, jestli jsem se přeci jenom rozhodla správně. Něco mě tam táhlo a slabý hlásek uvnitř mé hlavy mi stále dokola opakoval, abych zůstala. Ale co. Tady jsem přeci doma, ať si říkají co chcou. Tady jsem někdo, proč bych to všechno měla zahazovat, kvůli nějaké vesnici, kde lidi skáčou po střechách a jen tak se mlátí a říkají tomu trénink??? Ne, rozhodla jsem se dobře. Ale pořád mám ještě moc času, máme prázdniny. Takže se jde nakupovat.

Převlékla jsem se, namalovala, vyžehlila vlasy, popadla tašku a vyrazila. Jakmile jsem zabouchla dveře, tak mi kolem hlavy proletěl jakýsi nůž a zabodl se do dveří. Vylekaně jsem se rozhlédla a přede mnou stál nějaký týpek, který byl neskutečně podobný těm z Listový. Akorát že na pásce neměl nějakej klikyhák, ale notu. To asi znamenalo, že od Tsunade být nemůže a navíc, proč by po mně pro boha házel nože??? Podívala jsem se na něj a on cosi zamrmlal a vedle něho se objevili další. Nezmohla jsem se na slovo, natož aby mě napadlo rychle vběhnout do bytu a zabouchnout za sebou dveře. Stála jsem jako přimražená a se strachem v očích se na ně dívala. V tom se jeden z nich pohnul směrem ke mně a ve mně hrklo. Konečně jsem se alespoň vzmohla na pohyb a chtěla utéct proběhnout kolem nich. Než se mi to však podařilo, jeden z nich mě praštil po hlavě a poslední co jsem slyšela bylo, jak se o něčem dohadují. Pak už byla jen tma.

Probudila jsem se možná po několika hodinách, vůbec jsem netušila jak dlouho jsem mohla být v bezvědomí. Pořád tomu ale nemůžu uvěřit. To je tady jako normální, že k někomu přijdou skoro až do bytu, pak ho omráčí a zatáhnou ho někam pryč? To přece nejde! Konečně jsem se ale rozhlédla kolem sebe, stejně mi to ale nepomohlo. Byla jsem v nějaké tmavé a vlhké místnosti. Asi nějaká kobka. Dělalo se mi pomalu špatně. Takhle to vůbec nemělo být. Celý můj dosud dokonalý život se řítí opačným směrem. Je to celé převrácené. Do Konohy jsem se neměla nikdy dostat, teď jsem si měla užívat ve Francii a ne trčet někde ve vězení u nějakýho maniaka, který pro mě poslal partu ubožáků. Z přemýšlení mě vytrhl zvuk otevírajících se dveří a dovnitř vstoupil nějaký kluk co vypadal jako Harry Potter po 10i letech. Zkoumavě se na mě podíval a pak zase odešel. Po nějaké chvíli pro mě přišli zase nějací 2 chlápci co mě doslova někam odtáhli. Šli jsem samými temnými chodbami bez oken a všeho. Nakonec jsme došli do jedné větší místnosti, kde bylo uprostřed nějaké křeslo. Na něm seděl asi místní kápo. Dlouhé černé vlasy mu padaly dolů přes úplně bílý obličej s tmavýma kruhama pod očima. Řeknu vám to na rovinu, šel z něj děs. Oproti tomu vedle něj stál kluk asi o rok dva straší jak já. Měl stejné vlasy a oči jako já a divně se na mě díval. Vlastně jsme si byli vzhledově dost podobní, až mě to udivilo.

"Ty jsi Aiko, je to tak?" Začal ten první a nechutně se u toho olíznul.
"Jo. Kdo jste a co po mně chcete?"
"Já jsem Orochimaru, jeden ze tří legendárních Sanninů stejně jako Tsunade, která je má bývalá týmová partnerka. A tohle je Sasuke." Řekl a ukázal na toho druhého. Sasuke…Jako by mi to něco připomínalo, ale už jsem to nechala být. Pořád mi neřekl, proč jsem vlastně tady.
"A jsi tady, protože vím, že se ke mně přidáš. Na čase nezáleží. Vím to. Budeš chtít být silná, silnější než ostatní i když ti to teď připadá jako blbost,je to tak. Vy dva jste stejní." Dokončil proslov a ukázal na Sasukeho. Ten se jenom usmál a odešel. Zůstala jsem s Orochimarem sama.
"Nabízím ti svou pomoc. Věřím, že jsi dostatečně silná, abys to přežila. Později to ještě oceníš." Dokončil větu, došel ke mně a kousl mě do krku. Tělem mi projela obrovská bolest, jako by se do mě zabodávaly jehly ze vnitř mého těla. Bylo to příšerné. Něco takového jsem nikdy nezažila, nepřála bych to nikomu. Po chvíli té neskutečné bolesti jsem upadla do bezvědomí. Jen jsem ještě cítila jak mě někdo vzal do náručí a někam mě nesl.

Když jsem začala přicházet k sobě, tak první co jsem spatřila, byl bílý strop. Sakra, asi nemocnice. Nesnášela jsem nemocnice. Strašně to tam smrdělo desinfekcí a já nevím čím vším možným.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla jsem jak u okna stojí nějaká delegace tvořena Tsunade, Narutem, Sakurou a tím chlápkem s knížkou. Myslím, že to bylo nějak Kakashi nebo tak nějak podobně. Dívali se na mě tak nějak soucitně, možná ustaraně. Tohle jsem ale vážně nepotřebovala, chtěla jsem domů. Ale nejdřív jsem si ještě potřebovala s Tsunade promluvit o rodičích, takže tu ještě asi chvíli zůstanu. Ale co mě teď zajímalo víc bylo, co se mi to ksakru stalo?? Když jsem to vyslovila nahlas, začala vysvětlovat Tsunade o tom, kdo Orochimaru je, že je to hledaný a velmi nebezpečný ninja, který prováděl pokusy na dětech a že to co mi udělal je nějaká prokletá pečeť. Pořád ještě nechápu k čemu vlastně je, ale časem mi to snad ještě někdo řekne.

Když odešli s tím, že bych měla odpočívat, rozhodla jsem se, že se aspoň podívám po vesnici. Prošla jsem kolem sestřiček, které se na mě vystrašeně dívaly. Jako by se mě bály nebo co. To je jedno, možná i dobře, třeba si respekt vybuduju i tady. Když jsem vyšla z nemocnice, nevím proč, ale strašně mě to táhlo k jednomu místu. Šla jsem tedy kam mě nohy vedly a došla jsem k nějakému starému sídlu. Párkrát se mi o tomhle místě dokonce zdálo. Nechápala jsem to. Sedla jsem si pod blízký strom a pozorovala ho. Že si ke mně někdo přisedl, jsem poznala až tehdy, když promluvil.

"Tohle je sídlo Uchiha klanu. Momentálně má ale jen dva členy. S jedním už jsi se asi setkala. Se Sasukem Uchihou. Má bratra, Itachiho, který celý zbytek jejich klanu vyvraždil. Údajně to udělal jen pro to, aby si vyzkoušel svou sílu. Já osobně nevím proč, ale je to jeden z nejhledanějších ninjů třídy S." Zakončil vyprávění o tomto klanu Kakashi. Překvapivě jsem ho nepřerušila ani neodešla. Zaujalo mě to. Asi to poznal a pokračoval.
"Byl to velmi silný klan. Měl unikátní Kekkei Genkai, to je pokrevní vlastost, schopnost, která se vyskytuje jen u příslušníků určitého rodu. Sharingan. Jeho majitel s ním dokáže různé věci, například zkopírovat protivníkovy techniky a podobně…" A pokračoval pořád dál, až jsem věděla o Uchiha klanu snad všechno.
Ale po té, jsem se prostě musela na něco zeptat.
"Kakashi…? Vy nevíte kdo jsou mí rodiče?"
"Ne. Promiň." Ale přišlo mi, že mi neříká tak docela pravdu. Když jsem se ho ale zeptala, jestli o tom opravdu nic neví a on pořád zapíral, musela jsem se smířit s tím, že se to dnes prostě nedozvím. Byla jsem už celkem unavená, tak jsem se rozloučila s Kakashim a šla k sobě do bytu. Cestou jsem přemýšlela o tom, co mi ten hnusák Orochimaru řekl, že se k němu ještě sama dobrovolně přidám…
orochimaru
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama