I believe in you - 2

7. srpna 2010 v 9:00 | Kimi-chan |  I believe in you
IBIY
Je tady 2. dílek. Snažím se oproti mojim předešlým povídkám psát trošku delší díly, tak doufám, že se mi to aspoň trošku daří :-)


Tady nebudu !

Doběhla jsem ven a nevěděla, co mám dělat. Byla jsem v celku hladová a tak jsem se rozhodla, že se někde najím. Do oka mi padla jedna restaurace, kde dělali ramen. Neměla jsem sice tušení, co to bylo, ale pocit hladu byl silnější. Když jsem vešla dovnitř, první co jsem viděla, byl svítivě oranžový obleček. Musela jsem se zasmát. Tohle si někdo oblíct u nás, tak mu to dáme pěkně sežrat. Můj smích na mě asi upozornil a onen kluk se na mě tázavě podíval. Došel ke mně a zvesela mě pozdravil.

"Ahoj, mé jméno je Uzumaki Naruto. Kdo jsi ty?" Povýšeně jsem se na něj podívala .
"To ti může být úplně jedno." Odbyla jsem ho arogantně a šla si sednout. Stačila jsem si ale všimnout výrazu, který byl rozhodně dost udivený. On se ale nedal a sedl si za mnou. Co ode mě chce??? Přece si musel všimnout, že nejsem místní, toho by si všiml i slepý.
"Z kama jsi?"
"Proč tě to zajímá? S takovýma ubožákama jako jsi ty se nebavím." Odsekla jsem ledově a i přes hlad se zvedla a odešla. Když jsem se mu naposledy podívala do tváře, byl hodně zaražený. Ha ! Dostala jsem ho. Vyšla jsem na ulici a došla ke mně taková divná borka. Měla růžové vlasy a smaragdově zelené oči. Vypadala až moc sladce. Otráveně jsem se na ni podívala pohledem
"co ode mě chceš ještě ty". Ona to přešla a podala mi nějaký klíč.
"Ahoj, já jsem Sakura Haruno. Ty budeš Aiko, viď?" Znuděně jsem kývla a ona pokračovala.
"To je klíč od tvého nového bytu, který ti dala Tsunade-sama." A držela nataženou ruku i s klíčem přede mnou. Chvíli jsem se na ni dívala, ale nakonec jsem si klíč přeci jenom vzala. Nechci se tady nějak zdržovat, ale ať mám alespoň kde přespat. Sakura nebo jak se to jmenovala se na mě usmála a zavedla mě k už zmiňovanému bytu. Vešla jsem do něj a jí zabouchla dveře před nosem. Rozhlédla jsem se kolem sebe a usoudila, že to tady není nic extra, ale lepší něco než nic. Naproti vstupním dveřím byla chodbička, ze které vedly dvoje dveře a schody do druhého patra. Za dveřmi nalevo byla malá kuchyňka a za dveřmi napravo obývák. Byla tam dokonce televize a pár zásuvek. Vyšla jsem po schodech nahoru a zase tady byla malá chodba s dveřmi do koupelny a do ložnice.

Rozhodla jsem se, že si dám pořádnou sprchu. Vždy mi vyčistí hlavu a dokážu si v ní urovnat myšlenky. Svlékla jsem se a vlezla pod horkou vodu. Umyla jsem si i vlasy a u toho přemýšlela, proč by mi tohle rodiče dělali? Teda pokud je pravda to, co ta Tsunade říkala. Pořád se mi tomu nechtělo věřit. Jen zabalená v ručníku jsem si došla pro mobil a vytočila číslo mamky. Zvedla to asi až po třetím zazvonění.

"Mami?! Co to má znamenat ! Řekni mi, že to není pravda!" Hlesla jsem ke konci věty.
"Promiň …Víš, my nejsme tví biologičtí rodiče. Našli jsme tě před dveřmi, když ti bylo něco málo přes rok. Měla jsi u sebe i dopis, který tam s tebou zanechala tvá matka. Přála si, aby si, až budeš připravená, navštívila Listovou vesnici a učila se umění Shinobi, tak jako její rodina." Tohle byla rána. Celých 16 let žiju ve lži? A co že se to mám učit? To je ujeté!
"To nedává smysl!" Křikla jsem a zavěsila. Oblékla jsem se a šla se ven projít. V obchodě jsem si koupila nějaké pečivo a vydala se do blízkého lesa. Nedaleko jsem objevila malé jezírko, které vypadalo, díky zapadajícímu slunci, kouzelně. Přemýšlela jsem o všem, když v tom jsem uslyšela nějaké divné zvuky. Jako by snad někdo bojoval? Rozešla jsem se za těmi zvuky a zastavila se před menší mýtinkou, uprostřed které byly tři velké kůly. Někdo tam byl, tak jsem se raději ukryla za blízký keřík. Měla jsem pravdu, oni opravdu bojovali. Poznala jsem tam toho aktivního pošuka v oranžovém a barbínku v růžovém. Vedle nich byl natáhlý nějaký chlap, kterého jsem ještě neviděla. Vypadal vážně divně. Vlasy měl jako metlu, přes jedno oko měl pásku a pořád si četl nějakou knížku.

"Naruto, ty idiote!" Zařvala Sakura a praštila ho pěstí tak, že odletěl až za mnou. Když si mě všiml, nadšeně řekl, jako by si vůbec nevzpomínal, jak sem ho odbyla.
"Jéé to jsi zase ty! Pojď za námi, zrovna trénujeme!"
"Co trénujete?" Zeptala jsem se udiveně.
"No přeci umění Shinobi." Co? A tohle jsem měla umět i já? Tak to vůbec! Nebudu se tady s někým mlátit a válet se po zemi. Ten s tou knížkou od ní zvedl oči a přejel mě zkoumavým pohledem a bylo vidět, jak přemýšlel.
"Na co tak koukáš?!" Obořila jsem se na něj. Tohle byl jiný pohled než ten, na který jsem byla zvyklá od nás. Otočila jsem se a zamířila zpět k bytu. Tady už nebudu ani minutu. Balit jsem si nemusela, protože jsem ani nevybalovala a rovnou s kufrem vyrazila zpět na autobusovou zastávku. A moje matka je jedním tady z těch cvoků? Na chvíli mě napadlo, že bych tady možná zůstala a vyhledala svou rodinu, ale ihned mě to přešlo. Kdyby o to stála, tak se přeci ozve. A tak jsem nasedla na autobus a jela zpět domů.
tym 7
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama